Svět se potýkal s jednou z nejhrozivějších válek a mohlo by se zdát, že na módu nebyl čas. Není to tak docela pravda. Móda se stala součástí válečné propagandy a vlády rozhodovaly o sebemenších detailech, které se módy týkaly. Doba nebyla dobrá, móda přes všechna omezení a okolnosti ale ano.
Válečná restrikce
40. léta patřila válce. Státy přijímaly válečná opatření, která nařizovala salónům i všem švadlenám, jak nesmí móda vypadat. Ze všeho nejvíce bylo třeba šetřit materiálem na vojenské uniformy, proto v každodenní módě scházely téměř jakékoli ozdobné prvky. Byly zakázány krajky, kanýry a v Británii časem i sklady na sukních. Knoflíky byly dovoleny plastové nebo potažené látkou, kovové a kožené patřily vojákům. Oblečení stejně jako nákupy a v galanteriích spadalo pod známý přídělový systém. Sukně z nevlněné látky se dala pořídit za čtyři lístky, šaty za sedm, jedny punčochy za tři. Legislativa určovala i povolenou velikost límců, kapes nebo pásků. Díky válce se o něco více zkrátily sukně a ženy začaly hojněji oblékat kalhoty. Britská vláda přišla s vlastní značkou CC41, pod níž vyráběla oblečení hlavně funkčně a za dodržování veškerých omezení.
Redukovaný slušivý styl
Vlivem všech vládních nařízení a nedostatku se móda proměnila. Ubylo ozdob, zkrátila se délka sukní, zvýrazňoval se pas a ramena na důkaz síly a hrdosti. Ramena se zdobila našitím pár z povolených druhů knoflíků, které evokovaly vojenský styl uniforem. Je to právě styl válečných 40. let, který se nám často evokuje při výrazu retro móda. Vybavíme si strohý kostýmek z tmavé látky se sukní pod kolena nebo vzorované šaty. Za pomoci časopisu Vogue si ženy přešívaly staré oblečení, ostatně i vyšší vrstvy se s módou dostaly do nesnází. Většina návrhářských salónů se uzavřela, ze známých jmen v práci pokračovali jen Marcel Rochas, Robert Piguet a Jacques Fath. Právě u Rochase jsou tou dobou v učení zatím neznámí Christian Dior, Pierre Balmain a Hubert de Givenchy.
Móda jako nástroj propagandy
Bojující země využily každý okamžik a všechny dostupné prostředky k tomu, aby ukázaly svým nezdolným soupeřům, že se nevzdávají. Součástí válečné módy se staly také patriotistické kousky, které si ženy doma samy šily. Nejtypičtěji se tento trend týkal amerických a britských žen. Na oblečení se psaly povzbudivé válečné slogany a látky se potiskovaly obrázky vojáků nebo vzorem letadel či jiné bojové techniky. S tímto stylem celoplošně potištěných látek si ženy šily šaty i sukně nebo jimi potahovaly kabelky. V košících na pletení se hospodyním vyměnila klubka různých odstínů za barvy spojeneckých vlajek. A módní magazíny? Některým barevným odstínům přidělily názvy jako Royal Air Force Blue či French Soil Beige.
Paříž zapomenutá, probuzená
Pařížské salóny zavřely, proto se do čela módy dostala Amerika. Byli to pochopitelně Američané, kteří krátce během 40. let propadli sportovnímu oblečení a časem mu propadla také Evropa. I po konci války zůstával ve Velké Británii ještě dlouhou dobu zaveden přídělový systém a jelikož byla Amerika krizí méně postižená, utekla tam tvořit třeba návrhářka Elsa Schiaparelli. Evropa v módě stagnovala. Bylo jasné, že musí přijít něco, co ji probudí zpět k životu a posune dál. Nebo někdo.
Tím revolucionářem byl roku 1947 již dvaačtyřicetiletý Christian Dior, který poprvé světu představil svůj ikonický New Look. Skládal se z bílé bundičky s vosím pasem a černé skládané sukně. Jméno New Look mu naprostou náhodou přiřkla tehdejší šéfredaktorka amerického Harper’s Bazaaru, která po přehlídce poznamenala: „Je to revolucionářské, milý Christiane. Tvé modely mají tak nový vzhled!“ Tato slušivá ženská silueta z módy už nikdy nezmizela a už po pár letech bylo zřejmé, že na Christiana Diora svět módy nikdy nezapomene.
Móda 40. let je důkazem, že méně někdy může být více. Že válka může mít i pozitivní vedlejší důsledky. A že i přesto, že lidé dennodenně podstupovali boj o přežití, na módu nikdo nezapomínal.
